Výrobci už zcela podlehli marketingovým oddělením a dokonce i Nikon začal produkovat modely s extrémně vysokým rozlišením. Nicméně více megapixelů neznamená nutně lepší obraz, často je to dokonce naopak. Skutečně potřebujeme čím dál vyšší rozlišení? A jaké jsou v tom skryté háčky?
Jaké rozlišení ve skutečnosti potřebujeme?
Ono to nakonec není tak žhavé, jak by se zdálo. Pokud budeme uvažovat 300 dpi jako standardní tiskové rozlišení, pak na fotku 10 x 15 cm stačí pouhé 2 megapixely a na A4 (cca 20 x 30 cm) postačí 8 megapixelů. Nejvyšší reálně potřebné rozlišení je přibližně 16 megapixelů, které odpovídají A3 (30 x 40 cm). Jakýkoliv větší tisk již musíte pozorovat z větší vzdálenosti, protože jinak nejste schopni fotografii vnímat jako celek. Lidské oko je schopno vnímat rozdíl zhruba do 250 dpi při normální pohledové vzdálenosti . Při pohledové vzdálenosti 1 m již to je stěží polovina, takže pro tisk A2 můžete s klidem použít 150 – 200 dpi a divák nepozná rozdíl. Navíc v komerční sféře se v drtivé většině případů jedná o velikosti do A4 a větší se používají poměrně zřídka.
Vyšší rozlišení zvyšuje šum a snižuje dynamický rozsah
Problémy způsobených neustálým zvyšováním rozlišení je celá řada. První problém je vcelku zjevný – s rostoucím rozlišením roste šum. U některých konkrétních modelů to může být naopak, ale obecně při použití stejné technologie a stejné velikosti snímače bude mít ten s nižším rozlišením také nižší šum. Kromě šumu je samozřejmě ovlivněn také dynamický rozsah. V zásadě bychom dnes dokázali vyrobit například 10 megapixelový snímač, který by měl citelně nižší šum a vyšší DR, pokud bychom použili nejmodernější technologii. Většina amatérů by asi něco podobného uvítala, ale marketingová oddělení nikoliv. Šum a DR jsou obtížně měřitelné, zato megapixely jde vyjádřit jediným číslem. Propagace je tedy jednodušší a jakýkoliv „pokrok“ je jasně vidět.
Vyšší rozlišení znamená větší nároky na hardware
Každý megapixel navíc zvyšuje nároky na HW při zpracování a ukládání. I při poměrně rychlém růstu výkonu počítačů a velikostí disků je každý megapixel navíc znát. Zejména u notebooků můžete tvrdě narazit, protože zpravidla mají malou operační paměť a nelze ji příliš rozšiřovat. I komprimované JPEGy z moderních zrcadlovek mají běžně přes 10 MB a při lepení panoramat se u nekomprimovaných souborů snadno dostanete na stovky MB. Zpracování podobného obrazu potřebuje obrovské množství operační paměti. Při focení desítek tisíc fotografií do roka vzniká nemalý problém se zálohováním a archivováním dat, protože není problém zaplnit až několik TB ročně.
Problémy s objektivy
S rozlišením také raketově rostou nároky na kvalitu objektivů. To je mnohem větší problém, než se zdá. Vyšší rozlišení snímače znásobí veškeré vady v objektivech a kdysi vynikající objektivy najednou podávají slabé výkony. Navíc objektivy se inovují podstatně pomaleji, než těla. Canon a Nikon dodnes používají řadu objektivů, které byly původně konstruované pro kinofilm, který měl v nejlepším případě rozlišení ekvivalentní dnešním 10 megapixelovým snímačům. Většina kdysi vynikajících objektivů tak začne na snímačích s 16 a více megapixely podávat velmi slabé výsledky. Pokud neuvažujete profesionální teleobjektivy a extrémně drahá pevná skla, u většiny výrobců spočítáte objektivy schopné zvládnout toto rozlišení na prstech. Slabým článkem v řetězci už dávno není snímač, ale objektiv. Pokud objektiv zvládá vykreslit 10 – 12 megapixelů, můžete mít klidně 30 megapixelový snímač, ale výsledek lepší prostě nebude. Názorně to vidíme na mobilech, kdy sice můžete mít třeba 8 megapixelů, ale při použití 3 mm plastové čočky to prostě objektiv nemůže nikdy vykreslit.
Má rozlišení vliv na fotobanky?
Ano, bohužel má. Ne sice přímo, protože fotobanky své limity pro minimální rozlišení nezvyšují. Ale problém nastává u editorů, protože pokud máte proti sobě dvě obdobné fotografie průměrné kvality, ale jedna má 8 megapixelů a druhá 16 megapixelů, kterou vyhodíte? Ve výsledku tak dochází k nepřímému tlaku na profesionalizaci techniky. Dříve stačil kompakt, se kterým již dnes nemáte šanci. V současnosti už budete mít u zrcadlovek s nižším rozlišením a nekvalitními objektivy také problémy.
Je nějaké řešení?
Bohužel, žádný jednoduchý recept neexistuje. Výrobci budou zjevně dál pokračovat v nesmyslné honbě za megapixely, která už nemá několik let žádný smysl. Fotografové to mohou ovlivnit jedině nákupem fototechniky u těch výrobců, kteří se chovají rozumněji. Není nutné hned kupovat nejnovější tělo s maximálním rozlišením. Pečlivě si vybírejte objektivy a preferujte kvalitu před značkou. Zejména Canon a Nikon si rádi nechají zaplatit astronomické sumy za často zcela průměrné objektivy. Tamron, Sigma nebo Tokina vyrábí stejně kvalitní výrobky za třetinu či čtvrtinu ceny.
Hezké shrnutí,
Mě by se místo dalších megapixelů navíc líbilo video s rychlostí alespoň 300 obrázků za vteřinu. To bych si vyhrál :-).
A samozřejmě nižší šum.
Další šílenství mi přijde, že je objektivové. Čeho jsem se bál, bylo, jestli se na fotobankách chytnu se základním objektivem (Canon 18-55), jestli to bude stačit. A ono to stačí.
S objektivem si dovolím nesouhlasit. Ono to sice stačí, ale přijde mi to škoda a z hlediska výrobců jako podvod. K čemu je mi 16 nebo 18 nebo u Nikonu D3200 dokonce 24 megapixelů, když setové objektivy vykreslí v nejlepším případě nějakých 12 megapixelů? Navíc je jejich provedení doslova hrozné, velké vůle, mizerný plast, nepříjemné ovládání. Kdyby stály pětistovku tak neřeknu, ale když vidím, co za stejné peníze dokáže Sigma nebo Tamron, tak to je prostě děs. Navíc mám vlastní zkušenost nejen se seťákem, ale také s poloprofi zoomy a se staršími špičkovými monofokály. Rozdíl není teoretický, ale jasně viditelný na první pohled. Menší rozdíl je spíše mezi objektivy za 10 a za 40 tisíc. Tam pak je poznat spíše kvalita provedení, lepší světelnost, rychlost ostření a lepší výkon v extrémních situacích, ale na f8 proti levnějšímu objektivu téměř nenajdu rozdíly.